Jan „Mity“ Mitáček vyrazil na trasu společně s Jardou Třískou a Milanem. Přestože je trasa prověřila a museli se rozdělit, Mity s Jardou úspěšně dokončili celých 90 km a posunuli rekordní čas výzvy!
Proč ses rozhodl pro Jizerské tisícovky?
Po loňské pozitivní zkušenosti s PVLH jsme s klukama hledali podobné výzvy na letošní sezonu a Jizerské Tisícovky zaujaly pěknou trasou, proveditelnými parametry a také tím, ze se toho zatím účastnilo pouze 5 běžců, z čehož jenom 3 to doběhli – takže o masovce nemůže být řeč.
Jak jsi výzvu pojal – šel jsi po čase, nebo spíš po zážitku?
Cíl byl jasný – oběhnout to celé za světla, což se zadařilo. A jednalo se o kombinaci obojího, přičemž zážitek byl nad časem.
Nejtěžší a nejhezčí moment během trasy?
Nejtěžší moment nastal asi ve chvíli, kdy Milan ze zdravotních důvodů musel odstoupit. Přeci jen když startuješ ve skupině, chceš se i společně vrátit. Naštěstí počasí i předpověď byly dobré a Milan byl, na rozdíl ode mě, vybaven teplým oblečením pro případ chůze, takže před Stogem Izerkym se naše cesty rozdělily, abychom se na Mořině opět šťastně sešli. Nejhezčích momentů byla kvanta, ať už probíhaní mnou neznámých vyhlídek (obzvlášť Vysoký Kámen nad Sklarskou Porebou mě překvapil parádními výhledy na Krkonoše), tak mnoha menšími cestičkami a i brodění sněhem z Milířů mělo své kouzlo.
Jak ses připravil – trénink, výbava, plánování?
Co se tréninku týče, rozhodně nejsem hoden následování. Od ledna do půlky dubna jsem naběhal cca 300 km, ale objemy na běžkách už nějaké to měřítko snesly, takže tělo těch 90 km zvládlo. Výbava byla nalehko a trosku vabank s oblečením – jídlo a 1 litr tekutin na první polovinu trasy s tím, že na Smědavě jsem den předem umístil batoh s colou, minerálkami a jídlem na druhou polovinu trasy. Plán byl forrestovský – prostě běžet. Vzhledem k tomu, ze silnice ze Souše na Smědavu byla v době našeho pokusu pro auta zavřená, tak se místem startu stala Mořina. A jelikož českou stranu Jizerek trošku známe, tak jsme z rána a za čerstva chtěli oběhnout polskou stranu. Jedinou větší změnou oproti oficiálnímu plánu od Honzy bylo to, ze na Jizeru jsme vyrazili hned ze Smědavy a po značených trasách, tzn. od Paulovy louky po žluté nahoru a to samé zpátky. Důvod byl, že jsme nechtěli běžet po neznačených trasách, kam se oficiálně nesmí (ačkoliv to jsou krásné cestičky – kamarád říkal). Ale to jsme stejně porušili u Vysoké Kopy, protože tam žádná legální alternativa nebyla.
Co bys vzkázal těm, kdo nad výzvou přemýšlí?
Jděte do toho, než se to rozkřikne a bude z toho masovka. Je to krásně natrasované a s minimem asfaltu.
